
Sýkora lužní
Poecile montanus
Sýkora lužní je drobná sýkora palearktického rozšíření, obývající Evropu a velkou část severní a východní Asie. Upřednostňuje vlhčí porosty s břízami, olšemi a vrbami i smíšené a jehličnaté lesy. Velmi se podobá sýkoře babce, liší se však matně černou čepičkou, větší rozpitou skvrnou na hrdle a odlišným hlasem.
Víš, že…?
- Na zimu si vytváří zásoby potravy, které ukrývá do štěrbin kůry či mezi lišejníky.
- Jako dutinový hnízdič si často sama vytesá hnízdní dutinu ve ztrouchnivělém dřevě.
Hlas
O druhu
Určování
Drobná, šedohnědá sýkora se špinavě bílým spodkem, matně černou čepičkou přesahující za týl a větší, dole rozpitou černou skvrnou na bradě a hrdle. Líce jsou světlé bez ostrého kontrastu s krkem a terciály mají nápadně světlé okraje kontrastující s tmavším hřbetem; ocas působí stupňovitěji. Při dobrém pohledu je zobák jednolitě tmavý bez bělavého lemu na horní čelisti (u sýkory babky bývá světlý lem patrný). Hlas je nosový a protažený, typicky „dé-dé-dé“ či „ci-ci-dé-dé“, zpěv tvoří jednoduché, jasné fráze.
Čeleď
Paridae
Velikost
Drobný (králíček)
Barvy
šedý, černý, bílý, hnědý
O prostředí
Bažinaté lužní lesy a pobřežní porosty s olšemi, břízami, topoly a vrbami; také vlhčí smíšené i jehličnaté lesy. Mimo hnízdění se objevuje i v blízkosti lidských sídel.
Potrava
V teplé části roku loví převážně drobný hmyz a pavouky, v zimě přechází na semena a bobule. Potravu hledá hlavně na stromech a keřích; v zimě se často přidává do smíšených hejn.
Chování
Je převážně stálá, severní populace mohou migrovat. Hnízdí v dutinách, často si je sama vytesá; páry jsou teritoriální a o mláďata pečují oba rodiče. V zimě si ukládá potravu do zásob a bývá ve smíšených hejnech.
Zdroje
Foto: Francis C. Franklin, CC BY-SA 3.0 https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Poecile montanus kleinschmidti.jpg
Nahrávka: Anthony Wetherhill, XC462898, CC BY-SA 4.0 https://xeno-canto.org/462898
Text: Wikipedia (Czech), CC BY-SA 4.0 https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%BDkora_lu%C5%BEn%C3%AD
